logotype

FB: Tikka masala band

 

Na poušti zašlých věků

Mluvil jsem slovy,
která nechtěla znít,
opilý šílenstvím
na poušti zašlých věků,

pálil jsem knihy,
ve kterých jsem nechal hlavu
a jako vítr
minulostí plavu.

Poklesnu ve snech,
padnu do prázdných míst,
živený nadějí
na poušti zašlých věků,

řetězy řinčí
skrz písečné duny,
a sny se podobají
střepům z tváře luny.

 

Zkáza milované španělky

Bortí se deska,
cedr se láme v kolenou,
prošel jsem cestou,
osudem dávno zvolenou,
padají klenby,
mění se tvary,
zub času zahryzl se
prudce do kytary.

Polámané tóny
nosí hadry zašlých druhů,
harmonie barví svoji
okleštěnou duhu,
den spadl do šedi
a krmí larvy mollu,
horská dráha žití
nahoru a dolu.

Ta drahá milenka
je na odpis a nezní,
byli jsme nerozluční
artističtí vězni,
tvá jizva na těle
má tvar dělících lajn,
co bude dál
to holka vážně nemám šajn.

 

Pigi time

Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi....
Pigi, Pigi
čaj z jiný ligy,
jen ho zaleju,
je tu Twiggy,

miláčku usaď hosty,
přijeli až z Rigy,
bude se podávat
zelený Pigi.

Nad hlavou prolétávaj
starý ruský Migi,
z rádia šeptá Marley,
ne Bob, ale syn Ziggy,

jakýpak analog,
tohle to je digy,
ležíme v křeslech
a popíjíme Pigy.

Chuť se rozlila
do chuťového poháru,
muži se baví o ženách
a ženy zase o háru,

návštěva skončila,
neměla žádné chyby,
v dálce se ozývají
atomový hřiby

a my? Vylouhujem další...

Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi....

 

Mezi dva světy

V milostném kruhu
milostiplný,
tupý a bezradný
na střeše vlny,
zem bují rulíkem,
trháš ho rety,
čepel se zabodla
mezi dva světy.

Mezi mým a tvým světem,
je ten, který bolest zná dvojí,
ležíme v područí vidin
a drobíme zmatky,
mezi mým a tvým světem,
se maličké obavy rojí,
kdo nás vytáhne z propasti,
kdo, že je na konci kladky.

Mezi dva světy,
mezi dvě mety,
mezi dvě
rozburácené čety.

V milostném kruhu
šarlatem kreslí,
uhlíky ve tváři,
prasklými vesly
doplavu ke břehu
těch dávných vizí,
nejsme tak daleko,
nejsme tak cizí.

 

Černočerná noc

Zvykl jsem si chodit
okolo horký kaše,
zde je má mrzká duše
a kde ta vaše?

nehledám problémy,
problémy jsou ve mě,
pokaždé když se probudím,
tak vidím příliš temně.

Černočerná noc
koketuje se dnem,
nakrmíme západ slunce
až si naposledy sednem

černočerná noc,
tvaruje mé hříchy,
a ďábel ten se musí
nejspíš válet smíchy.

Davy maj přilepený
svoje stíny na kabátě,
a já se plazím
v nekonečným lidským blátě,

tovární komín vrhnul
špínu na oblaka,
čas krade z rezervy
jak nenažraná straka.

Pod mostem ustelu si
z letitýho zvyku,
nechám usnout žízeň
ležící na jazyku,

počkám až bouchne křídlem
rozbouřená řeka
a možná umřu,
abych viděl co mě čeká.

 

Oheň a dým

Vždyť jsme jen oheň a dým,
půlnoční dlažbou,
sami, trochu dohromady,
vždyť jsme jen oheň a dým,
tak vzýváš každou,
rozmazáváš svoje vady.

Cesta se láme
a my se protnem v jednom bodě,
šeptej mi s pouty na rukou,
šeptej mi o svobodě,
oči mě pálí
a ty máš zase horký tváře,
pomalu objevujem,
jeden v druhém
svého žháře.

Vždyť jsme jen oheň a dým,
poledním parnem,
tavíš další marná přání,
vždyť jsme jen oheň a dým,
v souboji marném,
ve kterém je výhra zdání.

 

Jako zvíře na provazu

Jako hejno zdivočelých sluk,
jako hrubě proniknuvší zvuk,
jako ocel kytarových nití,
nehledaní, nedobití,

jako ceník dotyků a slov,
jako právě zahájený lov,
jako jizva po dělící lajně,
napůl plaše, napůl tajně.

Díváme se do budoucna,
zda li bude doba
aspoň trochu vroucná,
díváme se, nevidíme nic
a nic nás táhne,
jako zvíře na provazu.

Jako křest zbývajících let,
byla hrozná mlha
asi jsem se splet,
často se mi různá slova pletou,
když se stávám vlastní siluetou,

pověz mi, proč jsou lidé samý žal,
a proč v nich
nikdo svíci nerozžal,
občas nám popel ran
ulpívá na skráni,
to co nesmyješ
se vehementně brání.

Jako slova z uzamčených retů,
jako torza válek vnitřních světů,
jako lidské řeky k oceánu,
s oklikou, ale podle plánu,

jako stroje, které potí krev,
jako zvíře z nutností a slev,
jako separáty vnímavosti,
v nichž i sebemenší ctnost se postí.

 

Mlčet nedovedu

Kam vedou mé kroky,
když ne k tobě,
stíny tančí tango,
tandemy alejí,

najdeme si cestu
v jiné době,
v jiné zaplivané knajpě,
kde nám nalejí.

Cítím se jak uvězněný v ledu,
mlčet nedovedu,
nebudeme z toho dělat vědu,
(ale) mlčet nedovedu.

Co se skrývá
pod nánosem hříchů,
a kdo může říct,
že si ta špatná?

ostatní se honí,
jak jsou k smíchu,
noc tě prudce svléká,
černá šatna.

Dávno jsi tou
proměněnou jinou,
odraz ve skle vpily
lačné můry,

nádražím se
ostré tóny linou,
postříbřené duše
křičí shůry,

koktejl zvadlých slov
a zašlých přání,
namíchaný
asi o půl druhý,

osud svoje pravomoci
brání,
z obrazu jsou
rozstříhané pruhy.

 

Jediná a jedinečná

Měsíc se plazí
po ňadrech té ženy,
nestíhá zhášet ohně
unavených přání,

cosi mě kazí,
našeptává změny,
jsou cíle pokroků
a bouřlivého zrání.

Jediná a jedinečná,
drtím slova na jazyku,
brzy se naučím
zemřít touhou,
chce to jenom trochu cviku.

Noc oblak vášní,
uhrančivě chmurná,
pověz mi, kdy se protnou
stopy našich stínů,

co není zvláštní?
svět je velká urna,
a já mám doma postel
vytesanou z kaolínu.

 

Blues beznaděje

Poslední dobou se mi nedostává citu,
lehká holka těžko utiší můj hlad,
už jen měsíc a vyhodí mě z bytu,
narazit svou hlavu na kůl, jak to dělal kníže Vlad.

Někdo se kroutí, jako špulka nitě,
někdo je rovnej, jako sloup,
v duši mi šeptá něco niterního, chci tě,
já bych se nejraději na špagátu zhoup.

Dvě panenky se topí v namodralé tůni,
dveře mne fackují, kope proud,
jak rád bych naposledy ucítil tu vůni,
ale teď sorry, musím do rakve vplout.

Někdo tone v řece a přece dýchá, dýchá, dýchá, dýchá,
někdo si žily protne, začne schnout,
trošku to zabolí...,
ale teď prosím lidi, nikdo ani hnout.

 Unaven

Jsem unaven
a únava mě táhne víčka k pasu,
jsem unaven,
dávno nejsem pánem svého času,
někde na oltáři nevědomí,
někde na oltáři blaha,
zalepený v sítích galaxií,
probudit mě marná snaha.

Jsem unaven,
míjíme se spolu v prudkém kopci,
jsem unaven,
vše co nás rozděluje, čeká na adopci,
krunýře jistě zrezivěly,
zrezivěly dýky,
králové padli na kolena,
stali se služebníky.

Jsem unaven,
přepočítám svoje padlé roky,
jsem unaven,
život smývá paměť za úroky,
tep lásek bije za hodiny,
přátelé se třepí,
sny jsou dnes tak propletenou
velkou lidskou stepí.

 Osudové ženě

Krajina běží za tebou,
odečítám kmeny stromů,
jak dny v kalendáři,
odešlo slunce do svahů,
odešlo slunce s ním i
meziplanetární žháři,

což o to, ve mě hoří
dvacet čtyři hodin denně,
svěřil jsem přikládání
osudové ženě,

propni se na špičkách
a prstem rozeženeš mračna,
jsem na skok tam, ty tady
a obě srdce lačná.

2019  Tikka masala